Proroctví praděda, první zkušenosti s léčitelstvím už v dětství, fakírská vystoupení i cesta z Ruska do Čech. Boris Tichanovský v osobním rozhovoru vzpomíná na okamžiky, které formovaly jeho život, a vypráví o vztahu k duchovním tradicím i o hledání vlastní životní cesty.
Vyrůstal jste ve Voroněžské oblasti. Jaké prostředí vás tam obklopovalo?
Voroněžská oblast byla odjakživa proslulá svými čaroději a šamany. Ještě dnes můžete v tamních vesnicích narazit na babičky a dědečky, kteří se věnují tradičnímu léčitelství. Když jsem se svou praxí začínal, tyto vesnice jsem objížděl a právě od nich jsem se toho hodně naučil.
Byl někdo z vašich předků léčitelem?
Ano, můj praděd. Žil v Omské oblasti a dokázal pomáhat i lidem, kterým už lékaři nedovedli pomoci. Krátce před svou smrtí shromáždil všechny příbuzné a oznámil jim, že jeho nejmladší pravnuk bude ještě mocnějším léčitelem než on sám.
Ve svých knihách píšete, že jste se léčitelství začal věnovat už v dětství. Jak to probíhalo?
Začal jsem léčit zhruba v deseti letech. Tehdy jsem léčil snad úplně všechno: rostliny, zvířata, děti i jejich rodiče.
Kdy se k léčitelství přidaly i vaše vize budoucnosti?
Přibližně v deseti letech, když jsem začal léčit. Viděl jsem dobré i špatné věci, které měly teprve přijít. Je vlastně hrozné vědět, že se stane něco zlého, a vy s tím nemůžete absolutně nic udělat – jen čekat. Proto jsem vynaložil obrovské úsilí, abych tento dar v sobě uzavřel. A to se mi nakonec povedlo.
Vedle léčitelství vás přitahovalo také fakírství. Jak se z něj nakonec stalo veřejné vystupování?
Odjakživa mě fascinovaly veškeré neobvyklé lidské schopnosti. V mládí jsem se věnoval józe, zajímal se o bílou magii a nevynechal jsem ani fakírství. Stal jsem se fakírem a s Jelenou Tomilinou, se kterou jsem se seznámil na kurzu Romana Zolotnického, jsme pořádali fakírská představení. Sjezdili jsme celé Rusko a vystupovali i v zahraničí. Na mezinárodní soutěži v Alma-Atě jsme se dokonce umístili na čtvrtém místě, kdy nejbližší další evropané byli dvacátí.
Jednou jsem vystupoval v cirkuse. Bylo to právě v Čechách. Bydleli jsme tehdy na ubytovně společně s cirkusáky a oni mě poprosili, jestli bych jejich program neobohatil svým fakírským číslem.
Co vás přivedlo do Čech a proč jste se sem začal pravidelně vracet?
Do Čech jsem se poprvé dostal v době, kdy jsem už působil jako ředitel Centra netradiční medicíny. Účastnil jsem se tehdy mezinárodního kurzu Romana Zolotnického, kam přijela i česká delegace. Její součástí byla Larisa Zlatníková, a právě ta mě do Čech pozvala. Přijel jsem sem tehdy se svým žákem Ivanem Bogomolovým a okamžitě se nám tu zalíbilo. Od roku 1991 to funguje tak, že trávím vždy přibližně půl roku v Česku a půl roku v Rusku. Kromě toho jsem ale pracoval i na Slovensku, vedl několik kurzů ve Švýcarsku, vedu kurzy v Řecku či v Chorvatsku a působil jsem také ve francouzské Nice.
Kdy jste se rozhodl, že se léčitelství stane vaším povoláním?
Když mi bylo dvanáct let, babička mi vyprávěla o onom proroctví mého pradědy. To mě silně zasáhlo. Uvěřil jsem, že o mně opravdu věděl a že je to má cesta. Později, v šestnácti letech, mě můj trenér boxu Leonard Zubarev přihlásil na kurz sportovní masáže. Během praxe jsem si všiml, že lidem po masáži nemizí jen svalové napětí, ale i další zdravotní problémy. Tehdy jsem se k léčitelství začal vracet mnohem vážněji.
Definitivní zlom přišel po absolvování Vysoké školy lesnické. Uvědomil jsem si, že se musím rozhodnout, co od života doopravdy chci. Odešel jsem z vysoké školy, kde jsem tou dobou už pracoval, a přijal nabídku stát se ředitelem v Centru netradiční medicíny.
Dá se podle vás léčitelství naučit, nebo k němu musí mít člověk vrozené předpoklady?
Je potřeba mít talent a upřímný zájem. Člověk to zkrátka musí chtít dělat a mít k tomu určité předpoklady, které se dají následně rozvíjet.
Jakou roli ve vašem životě hraje víra a různé duchovní tradice?
Jsem pravoslavný křesťan. Měl jsem obrovské štěstí na svého duchovního učitele, otce Nikolaje, který mi říkal:
„Kdyby kdokoli říkal cokoli, nikoho neposlouchej. Když léčíš lidi z čistého srdce, děláš to nejen pro lidi nebo pro sebe, ale i pro Hospodina.“
Zároveň ale studuji buddhismus a šamanismus, zajímám se také o hinduismus. Blízká je mi i súfijská tradice vyrůstající z islámu. Súfijskou jógu předávám i na svých kurzech. Chovám velkou úctu ke všem světovým náboženstvím.
Jak se díváte na vegetariánství a jeho místo v životním stylu?
Zastávám názor, že bychom se měli stravovat podobně jako naši předkové a plně respektovat klimatické podmínky, ve kterých žijeme. Slované nikdy nebyli vyloženě vegetariány. Sám jsem na čas vegetariánem byl, ale nakonec jsem od toho upustil. Mrazy u nás bývaly i třicet stupňů pod nulou. Navíc nevidím žádnou přímou spojitost mezi léčitelstvím a vegetariánstvím, ale vážím si lidí, kteří se pro tuto cestu rozhodli.
Existuje podle vás člověk, kterému byste odmítl pomoci?
Víte, za celý svůj život jsem nepotkal jediného svatého. A ani já sám se za něj rozhodně nepovažuji. Držím se evangelia, kde se píše:
„Nesuď, abys nebyl souzen.“
Proto bez rozdílu léčím každého, kdo se na mě obrátí s prosbou o pomoc.
Pokud chcete Borise Tichanovského poznat osobně a blíže se seznámit s jeho přístupem, podívejte se na aktuální nabídku kurzů s možností osobní konzultace.
